Plemenitba (obecně)

Plemenné skupiny

Plemenné skupiny charakterizují populace koní, které prošly stejným vývojem. U nás jsou to plemenné skupiny koní teplokrevných, chladnokrevných a nordických.
Do plemenné skupiny teplokrevníka patří všechna plemena a populace, která ve svém názvu teplokrevníka mají – český, německý a jiný teplokrevník, dále například arabský kůň, hannoverský, holštýnský, trakénský, starokladrubský, lipický a také anglický plnokrevník. V praxi je však anglický plnokrevník označován samostatně. Například se uvádí: "Plnokrevník a ostatní teplokrevná plemena". Do plemenné skupiny teplokrevníka však anglický plnokrevník stále patří.
K plemenné skupině koní chladnokrevných patří u nás českomoravský belgický kůň, norik a slezský norik a také hafling.
Rozdíl mezi teplokrevníky a chladnokrevníky spočívá nejen v jejich historickém vývoji, ale jsou také charakterizováni podle míry temperamentu. Teplokrevníci jsou temperamentnější - horkokrevnější, kdežto chladnokrevníci jsou klidnějšího temperamentu - chladnějšího. Rozdíl není dán teplotou krve, ta je u obou skupin stejná.
Do plemenné skupiny koní nordických řadíme koně huculské, fjordské a plemena pony.

Čistokrevná plemenitba
Základem chovu všech hospodářských zvířat (ke kterým koně patří) je čistokrevná plemenitba. Při všech dalších způsobech plemenitby z čistokrevné plemenitby vycházíme.
Čistokrevná plemenitba je připařování jedinců stejného druhu a plemene. Cílem čistokrevné plemenitby je ustálení určitých vlastností a jejich předávání na potomstvo. Tedy ustálení morfologických (exteriérových) a fysiologických (užitkových) vlastností a jejich dědičnosti.
Dědičnost je u čistokrevné plemenitby nejvyšší a nejtrvalejší.
Jinou vyšší formou čistokrevné plemenitby je liniová plemenitba.
I tato splňuje účel upevňování a přenášení požadovaných vlastností na potomstvo.

Křížení

je opakem čistokrevné plemenitby.
V chovu koní hovoříme již jen o křížení meziplemenném, když křížení mezidruhové (například kůň x osel) se již běžně u nás neprovádí.
Meziplemenné křížení je naopak neustále využíváno.
Nejčastější formou tohoto křížení je přilití krve, která představuje jednorázové připáření hřebců jiného plemene za účelem zlepšení určitých vlastností. Například připářením plnokrevníka sledujeme zlepšení konstituční tvrdosti, připáření hannoverského nebo holštýnského hřebce jednorázově za účelem zlepšení mechaniky pohybu, skokových schopností a podobně.